Kousek lesa...

"Třpyt ranních slz naděje na konečcích větví."

Občas nechceme věci nechat jen tak jít, touha udržet ten okamžik... vzpomínku je v nás odjakživa. Zachovat si nějaké místo nejen v srdci. Vidět jasně jeho barvy, tvary a cítit to. Znova a znova. Vrátit se tam. Znova.

Martin pracuje jako vyšší státní úředník. Má kapelu, píše texty a básně, hraje na basu a kytaru.

Taky chodí do lesa se sluchátkama v uších a sbírá. Energii, sílu a taky kousky lesa samotného. Fyzického. Když má dost, jde domů, kde to celé teprve začne.

Roztřídit, rozložit, vysušit, připravit formu, namíchat pryskyřici, vybrat ty pravé kousky lesa, vložit, složit, zalít, tuhnout, čekat....čekat, zalít, čekat.... čekat...

Stmívá se, ale možná už konečně

na lepší

způsob zítřejšího jitra, kdy

po noci při tvém levoboku,

zamotán do lan paží,

které vypouštějí kotvy,

budu na malou chvili zhluboka dýchat,

abych zas uvnitř neusínal mrtvý.

Stmívá se, ale mizející stíny

vytahují křesadla a zapalují ohně měst,

plápolajících tak,

jakoby noční obloha byla

jen odrazem jejich světel.

Odrazem putujícím někam do dálky,

nad hory

a nad kopce.

Kousky lesa máme taky u nás v Tribu, tak přijďte.

Text & foto: TerkaTetris / báseň "Cesta" Martin Šindelář

Follow Mythago_plugs